Menu

Žako šedý

Obrázky

Video

MP3

Odkazy

Chovatelé v ČR
 
 

English

Francais

Tento monotypický rod je význačný tím, že jeho druh je známý po celém světě a patří k nejnadanějším z celé ptačí říše. Je střední, spíše větší, zavalitější postavy s velmi krátkým, čtvercovým ocasem, neopeřeným širokým ozobím a zobák nemá zřetelný vrub. Neopeřená lícní oblast včetně uzdičky a stran hlavy je pokryta voskově bílou kůží; pohlavní dimorfismus není výrazný.
 

Papoušek Žako (papoušek šedý, žako) Délka 33 cm vědecky   Psittacus erithacus Linné, 1758 slovensky Papagáj sivý německy Graupapagei, Jako anglicky  Grey Parrot  African Grey Parrot francouzsky Perroquet gris

Tři zeměpisné formy – erithacus, princeps a imneb.
Samec je celkově bledě šedý, na hlavě a na krku má pera s bílošedým lemováním, břicho tmavě šedé, kostřec světle šedý, letky ruční tmavě šedé téměř černé, obličej bělavý. Ocasní pera a krovky má červené, zobák černý, duhovku bledě žlutou a běhák tmavě šedý.
Samice je zbarvena stejně jako samec.
Mladí ptáci mají ocasní pera na konci červená, spodní ocasní krovky s šedým nádechem a duhovku šedou.
Rozšíření: střední Afrika.

1. Psittacus erithacus erithacus Linné – papoušek žako velký
Rozměry samce: měřeno 10 exemplářů (Forshaw)
Křídlo 234-252 (242,5) mm, ocas 80-95 (86,8) mm,
exp. cul. 32-39 (35,7) mm, běhák 25-28 (27,4) mm, 
Rozměry samice: měřeno 8 exemplářů (Forshaw) 
Křídlo 232-259 (241,9) mm, ocas 79-95 (85,6) mm,
exp. cul. 32-37 (34,5) mm, běhák 26-28 (26,8) mm.
Rozšíření: rovníková Afrika od jihovýchodního Pobřeží Slonoviny, východně po západní Keňu a jižně po severní Angolu, jižní oblast Konga až po severozápadní Tanzánii.

2. Psittacus erithacus princeps Boyd Alexander – papoušek žako ostrovní
Podobný subsp. erithacus, ale celkově je tmavší.
Rozměry samce: měřeno 10 exemplářů (Forshaw)
Křídlo 230-250 (241,9) mm, ocas 88-100 (94,3) mm,
exp. cul. 34-40 (37,3) mm, běhák 26-28 (26,7) mm.
Rozměry samice: měřeno 10 exemplářů (Forshaw)
Křídlo 225-251 (234,2) mm, ocas 85-100 (91,6) mm.
exp. cul. 32-42 (35,3) mm, běhák 25-27 (26,1) mm.
Rozšíření: ostrovy Principe a Fernando Póo – Guinejský záliv.

3 Psittacus Erithacus timneb Fraser – papoušek žako liberijský
Subsp. je celkově tmavošedá, na kostřeci a břichu světlejší, spodní krovky ocasní tmavě šedé s kaštanovým nádechem. Ocasní pera tmavě hnědě karmínová (kaštanové barvy) s hnědavým lemováním, horní čelist zobáku červenohnědá, na špici černá; spodní čelist černá. Je menších rozměrů.
Rozměry samce: měřeny 4 exempláře (Forshaw)
Křídlo 206-225 (216,5) mm, ocas 74-84 (80,3) mm,
exp.cul 30-33 (31,3) mm, běhák 22-23 (22,8) mm.
Rozměry samice: měřeny 3 exempláře (Forshaw)
Křídlo 203-212 (208,3) mm, ocas 80-81 (80,7) mm,
exp. cul. 29-31 (29,7) mm, běhák 23-26 (24,3) mm.
Rozšíření: Jižní Guinea, Sierra Leone, Libérie a západní Pobřeží Slonoviny.

Papoušek žako obývá lesní oblasti, husté pralesy a mangrové lesy podél pobřeží a břehů řek. Nejčastěji je spatříme v těch oblastech, kde roste palma olejová – Elaeis guineensis. Mimo dobu hnízdění se shlukují do velkých hejn a společně nocují na vysokých stromech. V ranních hodinách ještě za šera odlétají do vnitrozemí na kukuřičné plantáže, kde způsobují značné škody. Živí se také ořechy, bobulemi, semeny a jinými plody. Papoušek žako létá velmi rychle; časté mávání křídel připomíná let kachny. Spatří-li dravce, úzkostlivě a pronikavě křičí a snaží se rychle odletět. Jeho největším nepřítelem je člověk. Domorodci vybírají mláďata z hnízd, ochočují je a prodávají obchodníkům. Hlas tohoto papouška je směsí vřískání a pisklavých tónů; při vyrušení vydává drsné a nepříjemní skřeky. Od července do září hnízdí v Ugandě (GRANT, 1952), začátkem srpna v Kongu, a již v dubnu v Libérii. Rozdílná doba hnízdění je obvykle závislá  na období dešťů a je ovlivněna místem výskytu. RAND (1951) nalezl hnízdo papouška žako v dutině velkého stromu Terminalia, asi ve výšce 30 m nad zemí. Byla v něm 3 vajíčka v hloubce asi 60 cm od vletového otvoru na ztrouchnivělém dřevě. Hnízda se nalézají také jen několik metrů nad zemí a často i v menších koloniích.
Průměrné rozměry 3 vajíček 39,4 (38,7-39,7) mm uvedl v roce 1957 SERLE.

Chov v zajetí: Papoušek žako je dovážen do Evropy od 16. století. Pravděpodobně, že ho chovali již Římané, o tom však nemáme písemné záznamy. Je považován za nejnadanějšího ptáka, u něhož lze vypěstovat opravdu složité podmíněné reflexy. Není tomu však u každého jedince, vrozená inteligence je rozdílná tak jako u všech tvorů. O tomto druhu bylo mnoho napsáno. Některé záznamy jsou téměř neuvěřitelné a mnozí chovatelé je považují za tak zvanou „exotářskou latinu“. Některé příběhy na toto téma zveřejni BREHM ve svém původním díle "Život zvířat", nicméně další vydání už tyto příhody neuváděla.
Před První světovou válkou byli tito ptáci do Evropy a Ameriky dováženi  ve velkém množství. V přístavních městech Německa se mladí ptáci (temnoocí) prodávali za 6-10 DEM. Starší ptáci (světloocí) byli mnohem dražší a jejich cena byla tím vyšší, čím více slov znali (200-300 DEM). Cena mladých jedinců poklesla, neboť dvě třetiny dovezených papoušků krátce po dovozu uhynuly. Ptáci bzli přiváženi  ve špatném stavu, na lodi byli nevhodně krmeni, nedostávali vodu (jen rohlík namočený v kávě) a během cesty prožívali velké útrapy. Hynuli na poruchy trávení, tuberkulózu, špatnou hygienu apod.
Dnes se dovážejí letecky a ztráty jsou minimální. Do Evropy se dostávají většinou z Ghany. Patří mezi nejoblíbenější pokojové ptáky, neboť jsou něžní, učenliví a přítulní. Někteří jedinci naproti tomu křičí, vše okusují a jsou zlostní, protože v minulosti pravděpodobně prožili stresové situace. Nedůvěřují lidem a trvá jim dlouho, než si zvyknou na svého ošetřovatele a nové prostředí. Při své vysoké inteligenci si totiž tito papoušci pamatují negativní jevy delší dobu nebo i trvale. Totéž platí i  o jeho učenlivosti. Někteří ptáci mají raději ženy (obvykle samci), jiní muže (samice) nebo děti. Jsou však i takoví, kteří děti nenávidí a mohou jim být značně nebezpeční.

Mladý pták je pro ochočení vhodnější než starší papoušek, jenž zůstává delší dobu plachý a nedůvěřivý. Po převozu by měl být krmen povařenou kukuřicí, semencem a slunečnicí; doporučuje se podávat mu i jablko a mrkev. 
Měl by být chován ve větší kleci, malé kulaté klece pro něj nejsou vhodné.
Uzávěr klece by měl být konstruován tak, aby ho pták neuměl otevřít. Krmítka by měla být upevněna co nejvýše k bidlu, na kterém pták nejčastěji vysedává. Spodní část klece by měla být chráněna tabulovým plexisklem, aby se zamezilo vypadávání nečistot a potravy. Bidla v kleci umisťujeme tak, aby z horních nebyla znečišťována spodní.. Spodní zásuvky bz měly být dostatečně vysoké. Nad klecí by měl být instalován stojan. Pletivo z klece by mělo být snímatelné. Klec by měla být umístěna stále na stejném místě. Nikdy by neměla být umístěna na topení nebo v jeho blízkosti, u okna na přímém slunečním světle a v průvanu. Měla by být asi ve výšce  1,50 m od podlahy.

Papoušek žako těžko snáší změnu prostředí, zpočátku je  plachý, nedůvěřivý a neustále ostražitý. Někdy i dva až tři dny nepřijímá potravu, jelikož se mu změnilo okolí i režim dne. Tyto stresové stavy jsou nejintenzivnější u ptáků importovaných, kteří ztratili nejen volnou přírodu, ale i přirozené klimatické podmínky a potravu. Takový jedinec by měl být  ponechán alespoň týden v naprostém klidu a v žádném případě bychom ho svou přítomností neměli vyrušovat. Později bychom mu měli věnovat více pozornosti, aby si zvykal na naši společnost. Pokud se pták rozruší a načechrává své peří, znamená to, že potřebuje klid. Jakmile si pták na svého ošetřovatele zvykne, měli bychom ho naučit brát pamlsky z ruky. Nejprve je bychom je měli podávat  přes pletivo, později otevřenými dvířky. Aby si zapamatoval, že naše ruka není jeho nepřítelem, měli bychom ho prstem šimrat  na zobáku, čele a temeni. Je to náročný a dlouhodobý proces, ale je nutné vytrvat.Měli bychom také na ptáka hodně mluvit, což ho uklidňuje i láká. Jakmile však zjistíme, že si čechrá pera v týlu a zvětšuje duhovku, znamená to, že je rozrušený, a měli bychom ho ihned opustit. Veškerá tato snaha získat důvěru papouška vyžaduje mnoho času a trpělivosti; neklidem a násilím  nikdy úspěchu nedocílíme,  naopak se vše může zhoršit. Teprve klidný a důvěřivý pták, který se naučí z bidla přecházet na náš prst a ruku, rozvine své schopnosti. U některých jedinců to trvá nejen měsíce, ale i dlouhé roky. Jsou dokonce i takoví, u kterých lze dosáhnout úspěchů pouze částečných nebo žádných. V žádném případě však nemůžeme dávat vinu samotnému papouškovi, ale především jeho ošetřovateli, který neměl dostatek trpělivosti nebo mu nevěnoval dost času.  Prvních výsledků dosáhneme obvykle po roce; u mláďat odchovaných člověkem i za několik měsíců. Někteří jedinci se naučí pískat a dokáží zapískat i celé písně; jiní napodobují hlas zvířat (kohouta, psa, kočky apod.), různé zvuky (vrzání dveří, otvírání lahví), pláčou jako děti, smějí se, kašlou apod. Naučí se mluvit nejen slova, ale i krátké věty. Zvlášť nadaní ptáci znají 60, ale i 100 až 200 slov.

Pták samozřejmě nerozlišuje, co se má učit a co pro něho není vhodné, proto v žádném případě nesmí slyšet ta slova, která nechceme, aby opakoval. Nejprve se naučí jedno slovo. Podle J. ADAMCE je má slyšet denně nejméně stokrát po dobu 6 až 8 týdnů. Jakmile je opakuje, učíme ho slova další a další. J. ADAMEC získal papouška žako velmi plachého, zlého a kousavého. Teprve po roce začal napodobovat hlasy ptáků (nejprve sýkorky, pak andulky a hrdličky). Jeho první slovo bylo „Lora“, pak „Nazdar“. Po desetileté pilné a houževnaté práci a učení se u papouška rozvinul talent a slovní zásoba natolik, že nyní předvádí své umění i v mezinárodní revui. Pro zajímavost uvedu rozhovor J. ADAMCE  se svým žakem:

Žako, zavolej na Lorinku! – Lóóórrrinko! A jakpak to říkám Lórince? – Lóóórra pozórr!- Požádej maminku, aby nám donesla šálek kávy. – Maminko ……kafé. – Copak nám to přinesla? – Vodu ……- Jak jsi to poznal? Glogloglo – A ták, podle zvuku! No tak za tento výkon dostaneš oříšek; ale jakpak slušně vychovaný papoušek říká, když chce od svého pána oříšek? – Pepíku, kamarráde, prrrosím tě, dej mi ořech. – Teď bys nám měl říci nějakou pěknou básničku, třeba tu o té koze. Jak to je s tou kozou? – Tóóódle se mně líbí … Pepek koupil kozu, pětku za ni dal, uvázal ji k vozu a někdo mu ji vzal ….to je legrrrace, no to je legrrrace – (K té legraci přidal další číslo – zaspískal La Palomu a Podskaláčka) – Řekla bys nám něco německy? – Mluvím také německy, virr šprrrechen dójč, guten tág, viíí géééts? Gúúút – no also, das ist prrrima, to je dobré. – No a jakpak to říkají Francouzi? – Frrrancouzi říkají bon žúúúr, mesjé, koman talevúúú šerrr ami. – A co takhle latinsky, třebas ve víně je pravda, hezky do odzátkuj! – Plnk….In vino vééérrritas, chocho, to je legrace! – Tak, žako, ještě se pochlub, kam pojedeme příští rok! Halóóó, halóóó poslouchejte – pojedeme prrro fíky do Afrrriky. Ahoj – to je legrace……

(Věda a technika mládeži 1966/19)

Také LEVAILLANT uvedl, že kupec MINNICK-HUYSEN v Amesterodamu vlastnil papouška žako, který  znal mnoho průpovídek. Svému pánovi přinášel na požádání noční čepici a trepky a dokonce volal na služku, pokud ji pán potřeboval. V krámě byl stále na stráži a příchod kupujícího ohlásil křikem. Křičel, dokud jeho pán do krámu nepřišel. Měl výtečnou paměť a naučil se celé věty a holandská přísloví. Je zajímavé, že tento papoušek po 16 letech začal ztrácet paměť a postupně zapomínal, čemu se naučil. U kupce žil 32 let, u dalšího majitele pak ještě 41 let.

Velmi známý je rovněž papoušek žako, který žil mnoho let ve Vídni a Solnohradě. Byl zakoupen r. 1827 ministerským radou O. MECHLETAREM pro sídelního kanovníka J. MARCHNERA v Solnohradě od jakéhosi kapitána v Terstu za 25 zlatých. Roku 1830 přešel do majetku ceremoniáře HANIKLA. Ten ho pravidelně denně vyučoval po celé tři hodiny. Dvě hodiny ráno a jednu hodinu večer a kromě toho se mu i jinak během dne věnoval. Tím rozvinul jeho podmíněné reflexy. Když HANIKL zemřel, byl papoušek prodán za 150 zlatých a roku 1846 již za 370 zlatých. Posledním majitelem tohoto vzácného ptáka byl šlechtic KLEINMAYRN, který na žádost přírodopisce LENZE o papouškovi vypracoval obšírnou zprávu, ve které mimo jiné uvedl: „Žako si všímá všeho, co se kolem něho děje, dovede vše posoudit, dává na otázky správné odpovědi, činí, co se mu velí, pozdravuje příchozí, poroučí se odcházejícím. Ráno pozdraví dobré jitro a večer zase dobrou noc a žádá o pokrm, má-li hlad. Chce-li mne mít u sebe, pak volá „Papa, pojď sem“. Mluví, zpívá i píská a přednáší právě tak jako člověk. Mnohdy z nadšení improvizuje, a tu jeho řeč zní jako hlas řečníka, kterého zdáli slyšíme, aniž mu rozumíme. 
Vidí-li, že stůl je pokrytý, nebo slyší-li, že se pokrývá, hned křičí: Pojďme jíst! Jestliže jeho pán snídá v jiném pokoji, volá: Kakao! Dostaneš kakao, dostaneš něco.“

Majitel papouška žako měl též křepelku. Když na jaře poprvé zazpívala: Pět peněz, papoušek se k ní obrátil a volal: výborně, papoušku, výborně. Aby se přesvědčili, zda je možné naučit ho nějakou písničku, zvolili zprvu taková slova, která již uměl vyslovovat, jako např. Je-li tu hezký papoušek? Je-li tu papoušek. Ano, ano. Později se naučil písničku: Papouši, papouši! Zapískej za mne na fagot, poté zanotoval akordy a pískal  škálu dolů a nahoru velmi snadno a čistě a hvízdal i jiné kousky a trylky, ale nehvízdal to vždy v jedné tónině. Ve Vídni se naučil i árii z Marty. Roku 1853 zemřel jeho majitel KLEINMAYRN a tesknící papoušek uhynul o rok později (B. ZÁHORKSKÝ – 1895).

Uvedené záznamy projevů papoušků žako dokazují, co všechno lze tohoto ptáka naučit. Je samozřejmé, že toho nelze docílit u každého. Posledně zmíněný pták byl spíše rarita. 

Mladý papoušek žako vydává někdy nepříjemné vřeštivé zvuky. Klec takového „křiklouna“ je nutné zatemnit nějakou látkou asi na 30 minut. Jestli se křik opakuje, opět bychom ho měli zakrýt, až se to pták odnaučí. Můžeme také přemístit klec na jiné místo, které mu více vyhovuje. Nesmíme zapomínat pravidelně postříkat papouška vodou. Postřik bychom měli provádět rozprašovačem na květiny alespoň dvakrát týdně. Ptáci se ve vodě nekoupou, neboť i v přírodě své peří pouze promáčejí v mokrém listí stromů a keřů. Nestříkaní ptáci, chovaní v suchých místnostech si škubají peří. Zpočátku tento zlozvyk začíná jako hra z nudy, později se stává trvalým jevem.

První odchov v zajetí se podařil ve Francii roku 1799. BUFFON popisuje pár, který 5 až 6 let za sebou nesl vždy dvě vajíčka a  pravidelně odchoval mláďata. V Anglii se odchov podařil roku 1843 a v Německu pak u LOTZEHO v letech 1900-1901 . Další odchov byl zaznamenán na ostrově Madeira v roce 1908, kde úspěšným chovatelem byla paní REIDOVÁ. V Indii úspěšně odchovával tyto papoušky DEDAI v letech 1920-1950, který odchoval 14 mláďat (Av. Mag. 1937, str. 135). Paní WRIGHTOVÁ docílila v roce 1945 čtvrtého odchovu a celkem odchovala 12 mláďat. W. LANGBERG docílil prvního úspěchu v Dánsku v roce 1956. Do roku 1973 odchoval 12 mláďat. V jednom hnízdění odchoval až 4 mláďata. E. N. T. VANE odchoval v roce 1957 1 mládě pod chůvami (amazoňanem). Odchovu bylo docíleno z jediného podloženého vejce. (Av. Mag. 1957, str. 187). K. W. DALTON dosáhl odchovu mezi nominátní formou a subsp. timneb. Mládě mělo červenohnědý ocas (Av. Mag. 1957, str. 199). Dalších odchovů dosáhl B. WENNERS (1963), BOCK (1969), MEYNHARDT v NDR (1969), CALVERT v Dánsku (1970) apod. 

Subsp. timneb byla snad poprvé odchována v roce 1977 v NSR u paní SPEIEROVÉ. Odchovala 2 mláďata. Dalšího odchovu bylo docíleno o rok později ve Švýcarsku. GLOOR odchoval 4 mláďata v jednom hnízdě, ale samice během hnízdění uhynula. Chovatel mladé uměle dokrmil (Gef. Freund 1978/10, str. 248).

B. WENNERS získal dospělý pár v roce 1960. V listopadu 1962 pár zahnízdil a ze snůšky 3 vajíček se vylíhla 3 mláďata. Později se však značně ochladilo a mláďata při teplotě –8 °C uhynula zimou. Podle WENNERSE staří ptáci zimu dobře snášeli. V srpnu 1963 pár opět zahnízdil a ze dvou vylíhnutých mláďat bylo jedno úspěšně odchováno. Od roku 1962 do r. 1973 se u chovatele vylíhlo celkem 34 mláďat, z nichž 19 bylo úspěšně odchováno. Snůšky byly obvykle 2 až 3, ale také 3 až 4, maximálně 5 vajíček. Hnízdění probíhalo nejčastěji od června do srpna, ale také 1x v březnu, listopadu a v prosinci. Inkubační dobu uvádí chovatel 30 dní; mláďata opustila hnízdní budku za 11-12 týdnů. Bylo zajímavé, že ze 3 vylíhnutých mláďat vždy jedno uhynulo. I když mrtvá mláďata prohlížel veterinář, nezjistil u nich žádné bakteriologické ani parazitární příčiny úhynu. Snad šlo o hormonální poruchu . Podle WENNERSE jsou tito papušci schopni yahníydit téměř v každé budce. Hnízdili v budkách z prkének čtvercového průřezu, v přírodních dutinách i ve značně vysokých budkách, např. 30x30 x50 cm, průměr 25x30 (výška) cm i vysokých až 180 cm. Ptáci úspěšně hnízdili v menších voliérách, ale také v kleci rozměrů 85x50x60 cm. 

V době hnízdění se ptáci často škrábou drápy na hlavě, otírají o sebe zobáky a samec krmí samici. Pohlavně vyspělí jsou v pěti letech. Bylo yjištěno, že dvouletý samec se pářil a pokoušel se o tok. Před vlastním pářením jsou oba ptáci značně rozčilení a rychle běhají po bidlech. Později se samec obvykle ztratí v hnízdní budce a pak v ní zůstává jen samice. Samec ji navštěvuje a krmí buďto přímo v budce, nebo ve vletovém otvoru. Samice snáší vejce v rozmezí 2 až 3 dnů. Vylíhnutá mláďata jsou holá, masové barvy; zobák i nohy mají světlé. Za 18 dnů otvírají oči; za 4 týdny samice opouští hnízdní budku a spolu se samečkem krmí mláďata. V noci s nimi zůstává až do plného opeření. Po 11 týdnech vyletí mláďata z hnízda, vyruší-li je však něco, ukryjí se opět v hnízdní budce. Mladí ptáci, kteří opustí hnízdo,  jsou podobní dospělým, pouze duhovku mají tmavou (černou), později tmavošedou; ocasní pera méně intenzivně červená. Za 14 dní po vylétnutí se již samostatně živí. Pokud jim týden před opuštěním hnízdní budky do ní vložíme čerstvý kukuřičný klas nebo jiné naklíčené krmivo, jsou schopni se samy živit i dříve. 

WICHSOVÁ (Anglie) – Av. Mag. 1964/5 uměle odchovala  mládě staré 17 dnů. Již druhého dne bralo potravu ze lžíce. Potrava mu byla podávána každé 2 hodiny pouze ve dne. V 36 dnech stále dostávalo potravu  pětkrát denně. Čas ke krmení si mládě prakticky určovalo samo, neboť když mělo hlad, tak se potravy dožadovalo křikem. Po 45 dnech jedlo po nakrmení ještě slunečnici a učilo se ji loupat. V 56 dnech nastaly obtíže. Mládě odmítalo přijímat potravu a samostatně se ještě neumělo uživit. V té době dostávalo libové vařené maso. Za 84 dnů již mládě létalo. V 17 dnech vážilo 130 g, ve 23 dnech 180 g, v 31 dnech 270 g, v 41 dnech 400 g, v 53 dnech 450 g, v 76 dnech 390 g a za dalších 6 týdnů 420 g. Mládě nejraději jedlo čerstvé kukuřičné klasy, klíčená semena (především slunečnice), bílý chléb, vařenou rýži, hroznový cukr a vitamíny.

CALVERT v Dánsku odchoval v roce 1970 mláďata v zahradní voliéře. Pár ze snůšky 3 vajíček odchoval 3 mláďata. Mláďata byla odchována v hnízdní budce rozměrů 40x40x60 (cm), která byla naplněna rašelinou. Hnízdící pár byl zcela krotký, dobře mluvil a zpíval písničky. Inkubační doba podle údajů chovatele trvala 30 dní. V době krmení mladých brali staří ptáci nejraději kukuřici v klasech, větší množství semence, senegalské proso v klasech a slunečnici (Gef. Selt 1970).

BOCK získal pár krotkých papoušků žako v roce 1968. V krátké době rozhlodali dřevěné krmítko, rám dveří a poměrně snadno ničili i normální pletivo. Aby je chovatel zaměstnal jiným způsobem, vložil jim do voliéry dutý kmen z hrušně. Nejprve zlikvidovali vnější povrch a pak se zajímali o vnitřní dutinu. V dubnu r. 1969 samec několikrát krmil samici  a později se i pářili. Ptáci byli již ostražitější, avšak i nadále brali pamlsky z ruky chovatele. Je zajímavé, že v tomto období více mluvili a pískali. Začátkem července samice zůstala v hnízdě a snesla 3 vajíčka, ze kterých se vylíhla 2 mláďata. Kontrola hnízda prováděl jen jednou týdně, neboť samec při ní byl vždy  značně rozrušený. Růst peří u mladých probíhal velmi pomalu. Ještě začátkem září byla mláďata úplně holá a teprve až koncem října byla dobře opeřená. Starší mládě opustilo hnízdní budku 10 listopadu (tj. po 13 1/2 týdnech); druhé o 10 dní později. Od starých byli k rozeznání jen podle zcela červených očí, kratšího zobáku a nemotorných pohybů (AZN 1970/268).

MEYNHARDT odchoval první mládě v roce 1969. Pár, který choval 6 let, se stále krmil, pářil, ale nezahnízdil. V roce 1968 získal jednoho papouška žako z přímého importu – mladou samici s tmavou duhovkou. O ni se začal zajímat samec ze starého páru  a v roce 1969 došlo k úspěšnému odchovu. První vejce samice snesla 24. května; další dvě 27. a 30. května 1969. Snůška byla oplozená a 26. června se všechna mláďata vylíhla  najednou (tj. po 28 dnech). Oči otevřela po 14 dnech; částečně opeřila po 5 týdnech a úplně v 8 až 9 týdnech. Jedno mládě po 5 týdnech v hnízdě uhynulo . Příčina jeho smrti nemohla být zjištěna kvůli pokročilému stavu rozkladu. Chovatel pak denně kontroloval hnízdo  a již druhého dne našel druhé mládě uhynulé. Ve voleti mělo zbytky moháru a nestravitelné kousky burských oříšků. Třetí mládě opustilo hnízdní budku 14. 9., tj. po 80 dnech. Rodiče je pak i nadále krmili. 

V roce 1970 pár opět zahnízdil, ale jejich snůška byla neoplozená. V roce 1971 odchoval 2 mláďata až do stáří 12 týdnů, pak je však odvlekla kuna, která se dostala do voliéry. V roce 1972 se vylíhla další 2 mláďata, z nichž jedno musel chovatel uměle dokrmit, druhé úspěšně odchoval. Inkubační dobu uvádí MEYNHARDT 28 dní; mláďata opustila hnízdní budku po 80 až 96 dnech. Jako zajímavost uvádíme, že chovatel umístil chovný pár do zahradní voliéry, kde byl i pár alexandrů malých a agapornisů fišeri. Jednoho dne papoušci žako roztrhali samici alexandra malého, později i samce. Agapornisů si nevšímali a žili s nimi bez problémů (Ziergeflugel und Exoten, 1970; 1973).

U LOTZEHO zahnízdil pár; samec byl desetiletý a samice pětiletá. Ze snůšky 3 vajíček byla odchovaná 2 mláďata. Inkubační dobu uvádí chovatel 30 dní; mladí ptáci opustili hnízdo za 10 týdnů (Gef. Welt 1900/4; 1901, str. 60, 67, 74).

U nás byli tito papoušci chováni již v minulém století. Podle F. NEKUTA se jich koncem 19. století  několik objevilo v Čechách, hlavně v Praze. V té době cena mladých ptáků byla 25 zlatých, krotkých, začínajících mluvit 35-45 zlatých. Staří ptáci byli oceňováni podle slov, která vyslovovali. Nejdražší exemplář na II. výstavě ptactva v Praze r. 1879 vystavený J. CZUŘÍKEM byl ceněn na 200 zlatých. Jeho slovní zásoba byla 100 slov. Také později byli k nám papoušci žako dováženi a nabízeni ke koupi. V roce 1931 je vystavil např. na I. výstavě KPEP v Praze J. JANDA; o rok později na téže výstavě L. MOJŽÍŠ.

Po druhé světové válce k nám tohoto papouška mnohokrát dovezl ZVERIMEX  a několik zoologických zahrad. Dovezena byla i tmavá forma – subsp. timneb.  Tuto zeměpisnou formu vystavil na EXOTĚ v Olomouci např. BURDYCH P. (1978), Č. DROZDEK (1977), Z. PICHLÍK (1977)  a další. 

První pokus o hnízdění těchto papoušků u nás byl zaznamenán u OBERNÁŠKA v roce 1968. Tento chovatel docílil odchovu u nominátní formy; mládě však v 6 týdnech z neznámých důvodů uhynulo. Neúspěšný odchov byl publikován v časopisu Chovatel 1969/4, str. 90, a v zahraničním tisku.

Další úspěšný odchov byl dosažen v roce 1969 u chovatele ČERNÉHO. V chovném páru bylo samici 8 let a  samcovi 5 let. Ptáci nejprve zničili hnízdní budku o rozměrech 40x30x60 cm  a druhou se stěnami silnými 5 cm ponechali delší dobu nepovšimnutou. Projevili o ni zájem až na pozim. Po 5 týdnech ji opustili. Zůstala v ní dvě neoplozená, zachlazená vajíčka. 

V roce 1969 pár pět zahnízdil, ale ani toto hnízdění nebylo úspěšné. V hnízdě bylo nalezeno mládě, které uhynulo asi ve stáří 6 týdnů. Chovatel hnízdní budku opravil a začátkem roku 1970 pár opět zahnízdil.